AvA.blink-182.cz Plus44.blink-182.cz Box Car Racer Praha 2012 FaceBook AvA-Plus44.com & blink-182.cz Distro.cz Odkazy
Nick:
Heslo:

Registrace
Zapomenuté heslo
Registrováno 251 Blinkáčů
.:Anketa:.
Budete i nadále poslouchat Angels & Airwaves?
  Tom u mě tak klesnul, že ne! (26)
 
  Tom mě sice naštval, ale budu. (195)
 
  Nejdřív to musím vstřebat a pak uvidím. (27)
 
  Rozhodně ano! (125)
 
  Ne, nikdy jsem je neposlouchal. (169)
 


Celkem hlasovalo: 542
(archiv)
.:Vzkazy:.
\r\n
.:Komentáře:.
 » (Redakce, 7.11.16)

 » viete mi povedat, ci tie
jeho knihy budu ...
(valter, 6.11.16)


 » (Důša, 6.11.16)

 » (LIBas, 21.8.16)

 » Album California je
naslapena,pro me za ...
(papuc, 28.6.16)


.:FaceBook:.
.:Počítadlo:.
Přidej se k nám na FaceBooku! Přispěj nám na provoz webu Změň si vzhled blink-182.cz
19.02.2007 v 20:27 (cross), 6273x přečteno
Když jsem se s Tomášem (Asthenia) před měsícem jen tak ze srandy bavil o tom, že bychom mohli jen na koncert do Berlína na Angels & Airwaves, tak se mi to zdá až nemožné, že se nám tento sen podařil uskutečnit.

Když jsem se s Tomášem (Asthenia) před měsícem jen tak ze srandy bavil o tom, že bychom mohli jen na koncert do Berlína na Angels & Airwaves, tak se mi to zdá až nemožné, že se nám tento sen podařil uskutečnit. Největší dík však patří mému nejlepšímu kamarádovi Gabrielovi, bez kterého by nebylo nic. Dobře umí chodit v zařizování věcí, v plánování odjezdů, a o jeho dokonalé prostorové orientaci ani nemluvě. Vlastní VISA kartu a umí trochu německy, takže pro něj nebyl problém objednat nám lístky na koncert. Byl jsem udiven, když mi je ten chlápek doručil do 24 hodin. V nejposlednější možný termín jsme si zakoupili jízdenky na autobus Student Agency 30 dní před odjezdem, a tak jsme měli několika set korunovou slevu. Na internetu jsem si vyhledal mapu Berlína a jízdní řády nadzemky. Všechno bylo vyřízeno, zaplaceno, jízdní řády zjištěny, Berlín jsme znali teoreticky, a tak jsme začali proměňovat sen ve skutečnost.

V sobotu v 18 hodin jsme všichni tři sešli na autobusáku a mohli jsme vyrazit. Cesta by proběhla v klidu, nebýt jedné otravné spolucestující. Bylo jí asi 20, ale byla protivná, rozežraná, a kde co si v autobuse dovolovala, ač to bylo v rozporu se slušným chováním a morálkou. A Tomáš měl tu smůlu, že si ona zakoupila jízdenku s pořadovým číslem hned vedle jeho. Jinde bychom to její otravné chování vyřešili klasickou českou fackou, ale takhle se s tím nic nedalo dělat. A chudák Tomáš byl pak z ní otrávený, a my se kvůli její prořízlé a uječené klapačky vůbec nevyspali. Takže jsme chtě nechtě sledovali jak slunce ve 20 hodin zapadá a ve 4 už vychází. To byla snad nejkratší noc jakou jsem zažil.

V 5:15 hodin nás autobus vysadil v Berlíně a my nevyspaní jsme uvažovali, co podnikneme. Buďto tuhle ztracenou noc prospíme někde v parku, nebo se vydáme do otevřené náruče velkoměsta. Rozhodli jsme se, že nejdříve pojedem ke klubu, kde se má koncert uskutečnit ať pak víme, na čem jsme. Takže za 26 minut jízdy nadzemky přes celé cenrtum jsme se octli v místech, kde by se měl údajně klub nacházet. Udivilo nás, že nikde nevisí žádný plakát. Nakonec jsme klub našli, a vypadalo to jako nějaká stará nefunkční továrna na kraji města. Tak jsme se rozhodli nakouknout dovnitř. Jeden tlustej zjizvenej bodyguard mě chtěl málem sežrat za to, že jsem se tam ochomýtal a furt něco mlel, ale já řekl jen klasické: "I don’t understand." a dal pokoj. Zjistili jsme, že jsme tady dobře, a tak jsem si jeli prohlédnou město.

Za zmínku stojí nově vybudované hlavní nádraží, které do té doby Berlín neměl. Je to obrovská pětipatrová prosklená budova, kde se křižuje nadzemka, merto a vlaky. Zašli jsme i do největšího hudebního obchoďáku v Berlíně, ale ani tam, ani jinde v celém Berlíně neseženete jediný singl od blink-182. Jinak alba tam koupíte všecky. Singlů tam taky měli plno od kdejakých sraček, ale od blink-182 nic. Z probděné noci jsme byli všichni jak mrtvoly, a tak jsme museli často odpočívat a nabírat sílu na večer. Den se šíleně táhl. Jelikož jsme byli v Berlíně od pěti hodin, tak nám připadalo, že už musí být aspoň 16 hodin, a ono nebylo ještě ani 11. Po 15. hodině jsme se vypravili na místo koncertu. Tam jsme se od sekuriťáků dozvěděli, že batohy si máme schovat na nádraží, které bylo hned u klubu, a že foťáky si můžeme vzít na koncert. Nesmí se tam jen s velkýma kamerama. Takže do skříňky jsme si za 3 eura schovali věci a tady jsme se rozdělili. Gabo se ještě jel projet po městě, protože on na koncert nešel. Jel s námi jako překladatel a dozor, a hlavně že je to můj kámoš. A tak jsme s Tomášem vyrazili zpátky ke klubu.

Bylo tam asi jen 20 děcek, ale postupně jich přibývalo. Jenže do zahájení zbývaly ještě 4 hodiny, a tak jsme se na tom chodníku smažili, až z nás jen lilo. Chtěli jsme zabrat ty nejlepší fleky. Na obloze ani prak, a slunko pražilo, jak na rovníku. Někdo tam dotáhl bedýnky, a tak se poslouchalo blink-182 a Angels & Airwaves. Německé děcka si krátily čas popíjením a hulením. My jen tak seděli a jedno hezké, sice německé děvče se na mě usmálo a já si řekl, že to bude paráda. Pak jsme najednou zaslechli češtinu a já zpozoroval, že dorazili naši kolegové z Plzně a Hradce Králové. Mezi nimi byl i Aleš (Wabi), na kterého jsem se těšil, protože mi už několikrát prokázal dobré služby. Sehnal mi originál album The Mark, Tom & Travis Show a Cheshire Cat. Aleš je moje krev, škoda že bydlíme od sebe tak daleko. Ale téhle skupince se stala velká nepříjemnost. Agentura, u které měli onjednaný zájezd jim totiž neobstarala vstupenky. Když se šli zeptat, jestli nejsou ještě nějaké vstupenky na prodej, tak je odbyli, že prý už nejsou. Zdálo se to beznadějné, ale nakonec se dohodli, že pořadatelům zaplatí 30 eur za vstupenku, ačkoliv v předprodeji stojí 20. Ti však požadovali 35 eur za lístek. Agentura jim však na lístek nějaké peníze dala, a tak se mohli všichni radovat, že sem nejeli zbytečně. Nechtělo se jim však před branou čekata šli ten úspěch zapít. My jsme tam zůstali s Alešem a Tomášem tři a parádně jsme pokecali. To už za našimi zády bylo asi 300 fanoušků a nám se zdála ta doba čekání nekonečná. Nikdo už neseděl na zemi, ale každý chtěl stát, co nejblíže vrat. A tak jste tady na zhruba 30 m2 mohli vidět desítky Tomů DeLongů z různých období jeho kariéry. Co se mi však na tom nelíbilo bylo to, že některé napodobeniny se vymykaly původní Tomové přirozenosti, a tak tyto extrémní kopie musí v normálním životě lidem připadat spíše jako strašáci. Když někdo někoho jen lehce napodobí, tak se to dá, ale musí být pořád svůj. Takže když je někdo něčí přehnanou kopií, tak se přece nemůže chovat jako by byl sám sebou, a tak mi tito lidé připadali jako prázdné schránky. Brána byla otevřená, a lidé čekali jen na povel kupředu. Ten dlouho nepřicházel, a tak se rozběhli ke klubu, kde však byli zastaveni sekuriťáky. Všechny lidi zase museli zatlačit za bránu.

Po další půlhodině čekání se konečně brána otvírá, a my těch několik desítek metrů běžíme ke klubu jako o život. Konečně jsme u vchodu a ženeme se k podiu. Já, Tomáš a Aleš stojíme před podiem přímo naproti Tomova mikrofonu a před námi jsou jen 4 řady lidí, takže je to dobré. Bylo tam šílené vedro a lidi si v tom vedru zapálili ještě cigára. Myslel jsem si, že jim asi zlámu vaz. Divil jsem se, že nikdo nezkolaboval, protože tam nebyla ani jediná molekula kyslíku. A tak pořadatelé otevřeli boční vrata. Sice žádné zlepšení nebylo znát, ale aspoň že tak. Je 19:30 a na scéně se pořád nic neděje. Jeden týpek tam pořád ladí kytary a bicí atd. Tím hicem teče po celém těle pot, a tak mě jeden český kolega zachránil několika loky německého piva, které kupodivu chutnalo. A nebo to dělala ta žízeň?

Když se zdá tahle chvíle nekonečná, tak na scénu ve 20:00 naběhne předkapela ze Skandinávie. Její název jsem však nezaregistroval. Spustili šílený melodický nářez a mělo to fakt šťávu. Jestli jste viděli videoklip od Sex Pistols „Anyrchy In The UK“ jak tam ti pankáči řádí jako posedlí ďáblem, tak tohle bylo něco podobného. Ti něměčtí spratci utvořili uprostřed davu pomyslný kruh, a v něm do sebe svými těly naráželi, co největší silou a s velkou jistotou, že se o ten dav zastaví, a ten jej vymrští zpátky do ringu. Takže ten, kdo chtěl v klidu sledovat koncert, tak se musel stáhnout na strany a těm běsům patřil prostředek.Takže když do vás někdo vrazí, tak letíte 3 metry zpět, jenomže tím pádem lidé za vámi přijdou o své původní pozice, a to se jim samozřejmě nelíbí, tak vás vymrští zase zpátky. Musíte si hlavně hlídat, abyste neztratili rovnováhu a nespadli na zem, jinak vás ušlapou. Jestli vám něco spadne na zem, tak je malá pravděpodobnost, že to ze zdola vylovíte. Proto se nebojte taky uštědřit nějaký ten bodyček. Těm ožralům je to jedno. Když jsem je pozoroval, kolik schytali drsných ran a stejně se tam pokaždé vrátili zpátky, tak i tohle jim to bylo jedno a bavili se tím dál. Já bych do té bouře rozhodně nešel, ale sledovat je byla sranda. A tak jsme tedy stáli z našeho pohledu u levé části podia, na hranici toho ringu. Tahle kapela hrála fakt dobře a kytarista měl parádní efekty, ze zpěváka jen lilo a jeho vokály taky nebyly špatné. Prostě celkový dojem byl dobrý. Nebyla to žádná laciná tuctová kapela. Sice v jejich písních jsem nic optimistického nezachytil, takže tahle hudba vám nepokryje všechny životní situace, ale na vyřádění to bylo perfektní. Zahráli asi 5 nebo 6 písní, takže skončili ve 20:30. Kytarista se ještě loučí s diváky, hází jim 2 své trsátka a dotýká se jich zaťatou pěstí na pozdrav. Tuto předkapelu jsem však nenatáčel, abych si ušetřil místo pro Angels & Airwaves.
Pořadatelé sklízejí jejich věcičky a chystají scénu pro Angels & Airwaves. Ještě jim dolaďují kytary, 2 od Toma, 1 od Davida, basu od Ryanna a nastavují bicí soupravu pro Atoma. Shora se spouští velká plachta s nápisem AVA - Angels & Airwaves se zářivou hvězdnou oblohou se dvěma letadly v pozadí. Po stranách jsou bílé prapory. Já začínám pociťovat šílenou nedočkavost. Od brzkého rána jsem po nevyspané noci na nohou, 4 hodiny jsme čekali před klubem, půl hodiny na předkapelu, a teď ještě další půl hodina čekání na hlavní cíl téhle výpravy. Znenadání zhasnou světla a ozývají se první tóny předehry úvodní písně:

01. Valkyrie Missile
Než jsem se z toho vzpamatoval a zapnul foťák, tak uběhlo asi 15 vteřin začátku, ale je to jen ta pomalá předehra, takže nic vážného. Modlím se, aby baterky vydržely až do konce. V tom šeru na podiu se rýsují nějaké postavy a když se světla začínají zvolna rozsvěcovat, tak nejprve vidím Davida Kennedyho jak stojí naproti nám, a teď, teď konečně vidím naživo Toma DeLonga! Stojí upřostřed otočený zády k publiku. Pořád tomu nemůžu uvěřit, že to je pravda. Ryan je v pravé části podia. Je konec předehry a začíná opravdový nářez. Světelné efekty a stroboskopy jedou naplno a kluci hrajou melodické intro předcházející první sloce. A to začíná v davu opravdový masakr. Žádný divoký tanec v kruhu jako předtím. Každý chce být u Toma co nejblíže, a tak se všichni začnou tlačit k podiu a jsme ze zadu posouváni stále ku předu. Všichni mají ruce nad hlavami a všichni se mačkáme jako sardinky. Opravdu mezi lidmi není ani milimetr místa. Je to tělo na tělu. Já musím mít ruce pořád nahoře, abych zachytil, co nejlepší zvuk, jinak by mi lidi stojící přede mnou tvořili zvukovou bariéru, a nahrávka by pak nebyla kvalitní. Mám sice foťák kolem zápěstí, ale i tak mám co dělat abych jej neztratil. Lidi od sebe odrážím loktama a snažím si tak vytvořit, co největší prostor. Vždycky jsem si říkal, proč ti lidé mají z těch koncertů tak roztřepané záběry, to neumí kameru držet rovně? Tady jsem se dozvěděl pravdu. Tady prostě nemůžete dělat nic, když dav zachvátí šílenství. U dalších písní se to trochu uklidnilo, ale tahle 7 minutová píseň byla pro mě tím největším tělocvikem v životě. Po první písni jsem byl vysílen, jako bych celou tu dobu zvedal činky. Ale to všechno ustupuje do ústraní, když se díváte na Angels & Airwaves jak hrají. David se zdá veselejší než jindy. Usmívá se na diváky, a občas na ně něco prohodí. Jeden technik ještě v půlce prvního intra seřizoval Atomovi jeden postranní buben. Pořád nemůžu spustit oči z Toma. Je to nepředstavitelné, že se právě teď dívám na člověka, kterého jsem do té doby znal jen z poslechu a videí, a teď tady stojí přede mnou jen pár metrů. Začíná první sloka a všichni zpívají s Tomem: "Everyone, everyone will listen, Even if it hurts sometimes." Je to úžasné. Perfektně jim to ladí. Jde vidět, že opravdu trénují. Taky musím pochválit zvukaře. Protože co jsem měl možnost být na nějakých českých koncertech, tak to nebyla hudba, ale jedna velká směs hluku, že se v ní právě ty charakteristické tóny písně ztrácely. Ale tady ne, tady slyším zřetelně každý tón. Fakt dobrá práce. Teď přichází závěrečné mocné outro, které když slyšíte naživo, tak máte husí kůži po celém těle. Doznívají poslední tóny sklaby, a hned na ni navazuje:

02. It Hurts
To už se otřepávám z prvního úžasu a vychutnávám si tuhle nádhernou píseň a nechávám se unášet jejími tóny. Celý dav je jedno tělo, jeden hlas. Zjišťuji, že Rayn si obarvil svou hřívu na blond, ale i tak mu to sekne. Teď Rayn vyskakuje na stupínek a stojí čelem k Atomovi, a ti dva to pořádně rozjíždějí. Nádherná show. V tomhle okamžiku si říkám, že by to stálo tady být i za 10 000 kč. A tak řvu: "Your best friend is not your girlfriend!" Po téhle písni následuje:

03. Distraction
Zatím jen hraje úvodní předehra pořád dokola, lidé tleskají do rytmu, a to je chvíle pro Toma, kdy se chytá dát úvodní řeč publiku. Za ním svítí jen modré světlo a my tak vidíme jen černou siluetu lemovanou modrým světlem. Je to jako blízká setkání třetího druhu. Tom se představí řekne jméno své kapely, a pak nám promlouvá do duše. Tohle že má být podle mnoha lidí ten pomatený DeLonge, který má velkohubé kecy a neví co dělá? Hovno! Tenhle chlápek ví moc dobře, co dělá a dělá to výborně. Až tady na tom místě, kde jste mu tváří v tvář poznáte, že to nejsou jenom kecy. Už to není žádný puberťák, Tom dospěl a je to opravdová hudební hvězda. Každému, kdo tu teď stojí to musí dojít, a společně s ním zpíváme: "I'll be your distraction!" Občas nechává zpívat jen nás. Je to úžasné být součástí tohoto chorálu. Na konci Tom prohodí pár vět, a už je tady:

04. Good Day
Je pravda, že jsem byl zhnilej se do té doby naučit nazpaměť texty Angels & Airwaves, a tak tuhle píseň znám déle než ostatní, a tak se konečně můžu plně zúčastnit. Tohle byla taková klidnější píseň, a tak už si nepamatuji, jestli to bylo právě tady, ale David rozdal několika lidem v publiku trátka, a pak doprostřed hodil nějaký provaz nebo co to bylo. Těšil jsem se na to melodické: "Da-da-da." Když píseň skončí, tak začne Tom vybrnkávat pomalou melodii, a já si říkám, co to asi je? Když v tom uslyším ty dobře známe slova, a už vím, že je tady stará, dobrá:

05. Down
Konečně si můžeme s Tomem zazpívat píseň Blink-182. Jak jistě víte, tak si ji Tom trochu upravil. Hned po první sloce následuje druhá a refrén je až nakonec. Tahle píseň se sice jmenuje Down, ale v téhle verzi tohle slovo neuslyšíte. Tom zřejmě nechce, aby někdo padal "Dolů", a tak zpívá melodické Oh-oh a celý sbor publika se postupně přidává, díky čemuž se může plynule přenést do:

06. The Adventure
Tak na tuhle píseň jsem se těšil, jak malé děcko. Je to fakt jedna z nejlepších písní na albu a díky tomu, že je asi nejvíce rytmická, tak uvedla celý sál do varu. Všichni skákali jak pominutí a bylo to fakt perfektní. Ryan skvěle válil na basu a Atom nedal bicím vydechnout. Výbornou atmosféru tvoří také světelné efekty, které jak víte mají Angels & Airwaves perfektně načasovány. Nejlepší byl chorálový závěr: "I can not live, I can't breath, unless, you do this with me, Hey - Yo, here I am, And here we go, life's waiting to begin, Life's waiting to begin."

07. A Little's Enough
Zní jen předehra téhle písně, a Tom má další z jeho dlouhých proslovů, které mají něco do sebe. Tohle je krásná pomalá píseň, při niž lidé aspoň naberou sílu na další dovádění. Tom pomalinku zrakem přejíždí celý dav, jakoby si chtěl každou tvář zapamatovat. Lidé se pohupují v tomhle pohodlném rytmu. Po téhle písni hodnou chvíli žertuje sám se sebou. Pak ale začne sám drnkat na kytaru, a je tady další píseň nám dobře známá, od Box Car Racer:

08. There Is
Nebylo snad jediného člověka, který by se nepřidal. Zavzpomínal jsem si na videoklip téhle písně. Úplně vás to vtáhne do děje. Tom hraje sám na kytaru, a tak se mi splnil další sen, zazpívat si společně Tomem. Pak nás nechal zazpívat refrén a opět se přidal. Přál jsem si ať to nikdy neskončí. Ale zase zpátky do reality nás dostávají první tóny:

09. Do It For Me Now
Po předchozí klidné písni je dav zase ve varu. Je úžasné pozorovat jednotlivé členy kapely. Jak říkal Aleš, kterému se podařilo na metr dostat se k Davidovi, který měl dnes obzvláště dobrou náladu, tak se David usmíval na lidi před ním a podával jim ruce. Mezi jednotlivými slokami, kde Tom nezpívá přišel směrem k Davidovi a čapnul si před lidi a podával jim ruce. Obdivuji se jim, že si váží fanoušků a věnují jim během představení svou pozornost. Tahle píseň se jistě všem, co byli na koncertě hluboko vryje do paměti. Po skončení písně mluví Tom o Davidovi, že je dobrej. Také si z něj udělá srandu, když řekne, že je gay. David reaguje smíchem. Tom říká, že David hrál v Box Car Racer, a pak dále představí Ryana z Disitllers a nakonec Atoma za bicími. Konec keců, a je tady:

10. Start The Machine
Začíná jako na albu předehrou dětského klavíru, který Tom koupil v hračkářství. Při refrénu "You know, I won't say sorry" nás nechává zpívat samotné. V mezihře nastupují Atomovy mocné dunivé rytmy, jako když bije srdce. Když už se zdá, že píseň by normálně měla skončit, tak všichni diváci dostanou ohromnou zvukovou pecku do uší. Všichni čtyři to na podiu pořádně rozpálí a uvádí dav do transu. Tom předvádí různé akrobatické kreace s kytarou. Totální nářez! Říkáte, že tenhle závěrečný zlom na albu v písni "Start The Machine" není? Je to tak, tohle je totiž část bonusové písně "The Machine." A teď to hlavní, teda pro mě:

11. The Gift
Tohle je má oblíbená píseň na albu. Připadá mi jako když se ráno probouzíte ve svém pokoji, do kterého skrze polozastřené žaluzie proniká ostré slunce a i když nevíte proč, tak najednou vám to ráno připadá o hodně hezčí a vy vstanete a přemýšlíte, co dnes pěkného podniknete, protože máte z čeho vybírat. Tak tohle je moje The Gift. Tahle píseň se mi z celého koncertu hluboko vryla do srdce, protože najednou vidím, že se Tom dívá zrovna na mne. Říkám si "Není to jen pocit?" Ale on se dívá pořád a dlouho. Vůbec zrakem neuhýbá, je to pohled právem hrdého člověka. Zdálo se, jakoby hrál a zpíval jen podvědomě a jako by mi něco říkal. Tohle se mi stalo během koncertu několikrát, ale při The Gift, to bylo nejdelší, až se to zdálo být věčností. Mluvím jako nějaká střelená 14 letá fanynka, ale, tohle s vámi opravdu pohne. Stále jsme se na sebe dívali a já jsem si v duchu přemítal jeho celou kariéru. Doprčic, vždyť to není tak dávno, co tenhle klučina nahrával v garáži Flyswatter a teď je z něj největší hvězda. Miluju tuhle píseň! Ale to už začíná závěrečná píseň koncertu:

12. The War
Atom, který je jako jediný osvětlen a to kuželem červeného světla vytváří vzrušující atmosféru svými dunivými rytmy, až jde z toho mrazení po zádech. K němu se přidává Ryan, jehož basa má nádherný efekt, a z jeho tónů jde až strach. Tom si bere závěrečnou řeč a oznamuje, že tohle je poslední píseň. Každý si to chce ještě užít, co nejvíc se dá, a tak všichni zpíváme, tančíme a skáčeme jako opice. Je to pořádný mazec! Tom nás nechává zpívat refrén. Pak následuje Tomovo „Oh oh oh oh oh“ za doprovodu diváků. Ke konci písně hraje zbytek kapely a Tom se loučí s Německem, a slibuje, že se sem zase vrátí. A sděluje lidem, aby posledních 30 vteřin písně zpívali s ním. Nikdy prý nezapomene na tuto noc. Já taky ne. Pak najednou hudba utichne, podium zhasne, a je konec!

Naštěstí koncert skončil ve vhodnou dobu, kdy máme čas dostat se z jednoho konce Berlína na druhý k autobusovému nádraží. Pádíme tedy co nejrychleji ven z klubu. Ještě se však musíme osvěžit v umývárce, protože jsme dehydrovaní, žízniví a unavení. Na koncertě se sice prodávali trička Angels & Airwaves, ale já jsem neměl v plánu je kupovat, a tak jsme se u nich ani nezdržovali. Svižným krokem jsme si to teda šinuli k nádraží pro věci. U vchodu však jeden týpek vyřvával, že prodává plakáty Angels & Airwaves, jeden za 3 eura. Tak jsme mu v běhu vysolili ty 3 eury, popadli plakáty, a hnali se k úschovně zavazadel. Skříňka číslo 182 už obsazena byla, tak jsme si vybrali 282. Nadzemka naštěstí po celých 24 hodin jezdí, co 10 minut. Když už jsme byli asi na půli cesty zpět, tak já vůl jsem si vzpomněl, že Sam mi dal kdysi plakát Blink-182, a já kretén, jsem si na něj nevzpomněl. Promiň Same! Všechno proběhlo tak rychle, že nebyl ani čas uvažovat. Na autobusáku nás už čekal Gabo. Dali jsme mu předtím naše jízdenky na autobus, kdyby se náhodou něco stalo se skříňkami. Ten batoh bych oželel, ale pak bychom se neměli jak dostat domů. Ten autobus odjíždí z Berlína jen jednou za týden právě v sobotu o půlnoci. Sedíme na lavičkách, a já jsem po celých dvou dnech utahaný, po celou dobu jsem se nezul, takže nohy nebyly vůbec prokrvené, a navíc byly domlácené od toho, jak na ně každou chvíli někdo scou celou váhou dupl. Vyměnil jsem si propocené triko polité pivem za čisté, a taky ponožky. Nemohl jsem se dočkat, až se doma pořádně vykoupu. Cesta zpět už byla příjemnější. Ta otravná kolegyně už dala pokoj, a já jsem se aspoň na 2 hodiny vyspal. Jenomže než jsme předtím dorazili na autobusák, tak když jsme po eskalátoru dobíhali přijíždějící nadzemku, tak mi ze schodů sjela noha, trochu jsem klopýtl, ale zase běžel dál. Kotník mi pak otekl a v neděli jsem na nohu vůbec nemohl došlápnout, ale do večera se to zklidnilo a už je to v pořádku. Plakát mi už visí nad postelí vedle toho od Sama, a já na něm pozoruju, že je to opravdu velká změna když vedle sebe visí jeden plakát z období "Take Your Pants & Jacket" a druhý "Angels & Airwaves." Ležím už doma v posteli a usínám poněkud rychle po tak vyčerpávajícím vákendu, ale než usnu, tak si vše znova přemítám. Děkuju Bohu, že mi vydržely baterky a vše se mi podařilo nahrát, protože mě bolely pracky z toho, jak jsem je celou dobu držel foťák nad hlavou. Děkuju, že nám vše vyšlo podle plánu, a hlavně za to, že jsem viděl na živo Angels & Airwaves. Stojí to za všechny prachy i za dlouhé čekání. Když se do vašich očí dívá Tom, tak je to nádherný pocit k nezaplacení. "Já jsem viděl Toma DeLonga!!!"




Komentářů: 0 | RSS | Zdroj: blink182centurion.wz.cz |




K tomuto článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!

Jméno (přezdívka): 
Titulek: 

[Ochrana proti spamu]
Co je zítra za den? (bez diakritiky): 

(Dnes je pátek/piatok)

    

Design: cross, POET | Kód: phpRS | Všechna práva vyhrazena. © 2006-2013 | Přihlásit se