AvA.blink-182.cz Plus44.blink-182.cz Box Car Racer Praha 2012 FaceBook AvA-Plus44.com & blink-182.cz Distro.cz Odkazy
Nick:
Heslo:

Registrace
Zapomenuté heslo
Registrováno 251 Blinkáčů
.:Anketa:.
Budete i nadále poslouchat Angels & Airwaves?
  Tom u mě tak klesnul, že ne! (26)
 
  Tom mě sice naštval, ale budu. (194)
 
  Nejdřív to musím vstřebat a pak uvidím. (27)
 
  Rozhodně ano! (119)
 
  Ne, nikdy jsem je neposlouchal. (166)
 


Celkem hlasovalo: 532
(archiv)
.:Vzkazy:.
\r\n
.:Komentáře:.
 » (Redakce, 7.11.16)

 » viete mi povedat, ci tie
jeho knihy budu ...
(valter, 6.11.16)


 » (Důša, 6.11.16)

 » (LIBas, 21.8.16)

 » Album California je
naslapena,pro me za ...
(papuc, 28.6.16)


.:FaceBook:.
.:Počítadlo:.
Přidej se k nám na FaceBooku! Přispěj nám na provoz webu Změň si vzhled blink-182.cz
19.10.2014 v 14:03 (zedzetzed), 3045x přečteno,

V tomto rozhovoru zasedne redaktorka webzinu Wondering Sound Laura Leebove a Tom DeLonge. V diskuzi se vrátí zpět v čase a budou probírat hlavní téma rozhovoru - období Enema of the State.



Důvod proč jsme se tu dnes sešli, je ten, že Wondering Sound startuje nový měsíčník, kde naši redaktoři vezmou jedno album a po pár týdnech poslouchání diskutují o tom, jaký měl dopad na nás a na pop kulturu. První vybraná deska je Enema of the State. Blink-182 jsem začala poslouchat ve 12, když tahle deska vyšla. S kamarády jsme chodili na koncerty, měli trička a plakáty a všechno možný. Který kapely tě opravdu bavili ve tvých dvanácti letech?

K prvním punk rockovým kapelám jsem se dostal, když mi bylo 12, v sedmé třídě. Dostaly se ke mně věci jako Stiff Little Fingers, All a Dinosaur Jr. Jednou jsem byl u kámoše v Oregonu a ten mi tyhle desky pustil. Změnilo mi to život. V tu ránu se ze mě stal úplně jinej člověk.

Jaký si byl v tomhle věku?

Poflakoval jsem se jako každej s pár kamarádama ze školy, ale taky jsem v tu dobu začal skejtovat a fakt jsem to žral – žádnej z kámošů na takovýhle věci moc nebyl. Byl jsem zapálenej do spoustu hovadin, který jsem neměl dělat. Začínal jsem se vídat s takovou tlupou harcore skejťáků, takže jsem se pomalu měnil z toho obyčejnýho středoškolskýho kluka na toho týpka, co jezdí na skejtu a poslouchá punk rock, což mě změnilo jak názorově, tak povahově i módně – prostě komplet změna na venek i v hlavě.

Jak si se v té době vnímal? Co sis tehdy myslel, že chceš být, až vyrosteš?

Jednoduše jsem chtěl bejt opakem toho, co byly mý rodiče. Vůbec jsem se v nich nezhlížel. Máma tehdy byla zblázněná do kostela, táta vůbec. Pořád se jenom hádali. Neměli jsme moc peněz – celej můj svět se tak trochu rozpadal. Takže skejt byl pro mě něco jako první auto, prostě jsem na tu věc nalez a zmizel odtud.

Kolik let je tvým dětem?

Dceře je 12 a synovi 8. Šílený – doufám, že oni nikam mizet nechtějí.

A jakou hudbu poslouchají?

Syn má svoje songy, do kterých je blázen, jinak má rád všechno, co je napumpovaný energií. Třeba když na radiu naladím death metalovou stanici, tak říká, že je to super. Dcera je spíš na takovýty Vampire Weekend nebo Teagan and Sara a tak.

Deska Enema of the State vyšla, když ti bylo 23 let. Jak jsi v té době vnímal budoucnost kapely?

Prostě jsem věděl, že je to nejlepší deska, co jsme kdy udělali. Nemyslel jsem si, že z toho budou lidi tak vyvádět. Pamatuju si, jak jsme jeli tour, Warped tour, a jeli jsme ho spolu s Eminemem (smích). Nikdy jsem si nepomyslel, že by se ani jeden z nás někdy dostal takhle daleko, víš? Když se na to tak retrospektivně podíváš, říkáš si „jo, jasně to chápu, to je jasný proč to tak bylo“, ale v tý době? Rapující běloch z Detroitu a tři ošklivý děcka ze San Diega, který uměli sotva hrát – teda Travis uměl vždycky hrát – to nedávalo žádnej smysl.

Vybavíš si nějaké vtipné vzpomínky z nahrávání?

Nahrávali jsme 3 – 4 měsíce ve třech různých studiích. První desku jsme natočili za 3 dny, druhou za přibližně osm tejdnů a Enema of the State nám trvala ty 3, 4 měsíce. Ta potom zabrala půl roku a další už celej rok. Pamatuju si, jak jsme se furt někam stěhovali v průběhu těch třech měsíců, ale byla to pořád sranda, cítili jsme se skvěle – věděli jsme, že zníme dobře. Takhle dobře jsme se cítili vůbec poprvý, takže to bylo skvělý.

Pamatuješ si, co na tom bylo to nejtěžší?

No, nejtěžší bylo to zahrát dobře. V tý době ještě moc počítače ve studiích nefrčely, takže to bylo všechno analog a tvůj výkon musel bejt totálně přesnej, a na to jsme moc zvyklí nebyli – byli jsme jenom garážová kapela. Takže nahrávat takovýmhle stylem bylo pro nás poučný a hlavně nám to ukázalo, jak moc jsme byli mimo.

Co by sis tak přál, aby ti někdo poradil, než jste se dali dohromady a vydali tuhle desku?

Abysme měli pod kontrolou naši image. Protože jsme tehdy netušili, že labely po celým světě maj tu volnost si na tobě nahrabat, co se marketingu týče. Fakt jsme to nevěděli. Byli jsme tak naivní, že jsme klidně běhali i nahý. No, a oni z toho udělali hezoučký plakáty a z nás akorát erotickou kapelu nebo nějakou takovouhle píčovinu. Pocházeli jsme z punkový scény, ale vydavatelství všecko kolem nás bralo tak módně…moc jsme se neorientovali, trochu jsme v tom byli chycený. Chvíli nám trvalo, než jsme se z toho vyhrabali a vrátili se zas k normálu. A to bylo sakra těžký, po tom co do tebe lidi nacpali miliony dolarů, abys navenek vypadal jako něco, co nejsi.

Co třeba po vás vydavatelství chtělo, nebo co vás překvapilo, z toho jak vás představovali?

Dělali třeba plakáty z divných fotek, nebo nám domluvili focení a ty sis myslel, že je to jenom sranda, ale neuvědomoval sis, co z toho pak bude. Na Take Off Your Pants and Jacket jsme se z toho poučili a udělali spoustu změn.

Kromě změny po estetické stránce zde byl i velký hudební skok, když to srovnáš s předešlou tvorbou. Jakto?

Prostě jsme věděli, že punk rock začíná bejt zvukově uhlazenější. Vyrůstali jsme na punkových NOFX a ty měli desku Punk in Drublic, ta byla skvělá. Bylo to revoluční a znělo to dobře. Když si to poslechneš teď, už to asi tak dobře nezní, ale v tý době – žádnej punk z osmdesátek a raných devadesátek takhle nezněl. Chtěli jsme se dostat na trochu vyšší úroveň a Jerry Finn v tu chvíli spolupracoval s Green Day a Rancid a Jawbreaker…produkoval desky kapelám, co byly velký a mnohem víc cool. Takže o to tu šlo, povýšit to naše umění; a my jsme se chtěli vyrovnat těm nejvznešenějším (smích).

Kdy jsi tu desku naposledy poslouchal?

Ty kráso, to nevím. To bude nějakých 14, 15 let.

Když teď z ní zaslechneš nějakou písničku, jak si vybavuješ ty lidi, co na tom spolupracovali?

Jerry Finn byl vtipálek, strašně moc chytrej, měl nos na dobrý věci. Věřili jsme mu v jeho názorech, byl to super týpek. Zvukovej technik předtím dělal i country a tak, ale byl to skvělej technik, rychlej, přesnej...bylo fajn mít takhle zažranýho a přesnýho technika a Jerry byl úplně v pohodě.

Pamatuju si jak nám nikdo nevěřil, pamatuju si, jak nám vydavatelství nevěřilo. Trvalo to rok a půl, ale nakonec nám vyšel jeden hit z Dude Ranch. Rok a půl trvalo Dammit, aby nějak zaujalo a nakonec to teda zafungovalo. Nebyl to přesně hit do rádia, ale nějak to za pomoci Boha a Alláha klaplo. Jak kdyby se fakt ty dva spojili a tomu songu pomohli. Takže když jsme přišli s touhle deskou, z ničeho nic label vyletěl „Kurva, tady je cejtit potenciál!“ Úplně je to překvapilo.

Pamatuju, jak jsem seděl v kanceláři prezidenta toho vydavatelství, měl jsem kšiltovku na stranu, v nose peiricng a tak, a on povídá: „Řeknu vám jenom tři věci“, byli jsme tam jenom já a Rick, náš manažer, „Vyděláte si víc peněz, než jste si kdy dokázali představit. Budete slavný víc, než jste si kdy dokázali představit. A do podzimu začnete hrát v halách.“ A jak jsem tam seděl, tak jsem se na něj podíval a doslova se mu vysmál do ksichtu. Říkám mu, „To ses asi posral.“ Podívám se na Ricka a fakt to byl nezadržitelnej smích, „to jseš asi kurva sjetej!“ Kdybyste mi řekli, že po ulici pochoduje zelenej Santa s lítajícím talířem místo čapky, uvěřil bych spíš tomu. A všechny ty tři věci se fakt vyplnily. Všechny. A když se na to zpětně podívám, tak přesně tahle scéna, to byl jeden z nejlepších momentů v mým životě.

Máš nějaký zážitek, na který nerad vzpomínáš, nebo je tu něco čeho lituješ?

Ničeho nelituju. Pokud bych mohl něco změnit, tak snad textově pár částí, ale jinak ne – celkově je to super deska. Myslím, že v tý době to byla pecka. Neexistovala žádná pop punková kapela, která by zněla jak dětský říkanky na steroidech, aspoň ne v mainstreamu. A o tom jsem vždycky sníval. Vždycky jsem si říkal, že by rádio mohlo občas pustit kapelu, co by byla takhle energická, chytlavá, rychlá, mladá a nevybouřená. Green Day šli ve šlépějích The Clash; The Offspring…ty byly spíš na ten sound z Epitaphu [label vlastněný kytaristou Bad Religion, pozn. red.], kterej jsem teda miloval, ale my jsme byli spíš něco mezi. Nebo teda, Rancid chtěli bejt druhý The Clash, Green Day byli takový Ramones, nebo co. Prostě něco trochu jinýho. Snažili se bejt taky takhle velký, ale blink se nechtěli takhle povyšovat nad publikem. Nechtěli jsme na sebe věšet kožený bundy a dělat, že máme všechno u prdele. Na všechno jsme srali, protože jsme se bavili a byli jsme cenzurovaný (smích). Když kolem nás prošel týpek v kožený bundě, tak jsme hned vymysleli 50 témat o kožený bundě na nahým těle. Ale tak všechno má svoje místo. Tyhlety Rancidové a Green Dayové, my jsme je uctívali. Do dneška jsem v kontaktu s Mike Dirntem, Travis je zas s Tim Armstrongem a celýma Rancid. Všichni jsme kámoši.

Když jsem dávala na facebook, že se ohlížím za vaší hudbou, napsalo mi mail, nebo to okomentovalo hrozně lidí, se kterýma jsem léta nemluvila, „Jo! To je pecka, musel jsem schovávat ty desky před rodičema!“

Rozsekali nás hned jak deska Enema of the State vyšla. Kongres nás zařadil mezi tři nejvíc cenzurovaný kapely vůbec, hned vedle Eminema a 2 Live Crew. Taky se snažili pouštět naši hudbu jako typickej příklad pro cenzuru. A na to jsem byl sakra pyšnej.

Kolik toho z té starší tvorby slyšeli tvoje děti a co si o tom myslí?

Většinu toho už slyšeli. Hodně toho hrajeme naživo – nemyslím si, že by přímo poslouchali ty nahrávky, ale rozhodně znaj ty songy z koncertů. Myslím, že se jim líbí. A to je vlastně super, protože pak dokážou vnímat rozdíly mezi blink-182 a Angels and Airwaves. Moji hudbu mají rádi, ale hlavně si to umí v hlavě roztřídit. Snad jim to pomáhá ve vnímání věcí.

Vím, že se příští měsíc chystá vydání nové desky Angels and Airwaves. Jak jste na tom?

Tohle je pro mě vydání s velkým V. Nahrávali jsme to dva roky a Halloween bude důležitý datum, to je všechno co k tomu řeknu. Je tu ale taky spousta věcí, který s tím souvisí – Angels and Airwaves kolem sebe postavili společnost, díky níž vydáme filmy, romány, animace a soundtracky, takže s touhle deskou startujeme zase něco většího a ambicióznějšího. A ačkoliv to bude znít šíleně, tak tohle bude pro kapelu obří proměna, něco novýho. Myslím, že lidi z toho budou nadšený. Halloween bude Den První.

Taky jsem slyšela, že se pracuje na nové desce blink-182. V jakém je stádiu?

No, doufám, že to vydáme kolem léta, ale uvidíme.

Už jste začali nahrávat?

Zrovna teď za pár tejdnů budeme mít první větší schůzku, kde se sejdeme a budeme psát a zkusíme něco i nahrát.

 

 




Líbí se ti tato zpráva?

Komentářů: 1 | RSS |



Komentář ze dne: 20.10.2014 14:16:10     Reagovat
Autor: myso [Blink-182.cz Fan]     Staň se naším fanouškem na FaceBooku
Notice: Undefined offset: 5 in /home/ftpsite/blink-182.cz/www/view.php on line 289

Titulek: cool
Ujo redaktor zedzetzed pripravuje super čítanie! Ďakujem(e).
"Snažili se pouštět naši hudbu jako typickej příklad pro cenzuru. A na to jsem byl sakra pyšnej" - jeden z ďalších Tomových, čo si budem dlho pamätať :-)

Jméno (přezdívka): 
Titulek: 

[Ochrana proti spamu]
Co je zítra za den? (bez diakritiky): 

(Dnes je pátek/piatok)

    

Design: cross, POET | Kód: phpRS | Všechna práva vyhrazena. © 2006-2013 | Přihlásit se