AvA.blink-182.cz Plus44.blink-182.cz Box Car Racer Praha 2012 FaceBook AvA-Plus44.com & blink-182.cz Distro.cz Odkazy
Nick:
Heslo:

Registrace
Zapomenuté heslo
Registrováno 251 Blinkáčů
.:Anketa:.
Budete i nadále poslouchat Angels & Airwaves?
  Tom u mě tak klesnul, že ne! (26)
 
  Tom mě sice naštval, ale budu. (194)
 
  Nejdřív to musím vstřebat a pak uvidím. (27)
 
  Rozhodně ano! (117)
 
  Ne, nikdy jsem je neposlouchal. (166)
 


Celkem hlasovalo: 530
(archiv)
.:Vzkazy:.
\r\n
.:Komentáře:.
 » (Redakce, 7.11.16)

 » viete mi povedat, ci tie
jeho knihy budu ...
(valter, 6.11.16)


 » (Důša, 6.11.16)

 » (LIBas, 21.8.16)

 » Album California je
naslapena,pro me za ...
(papuc, 28.6.16)


.:FaceBook:.
.:Počítadlo:.
Přidej se k nám na FaceBooku! Přispěj nám na provoz webu Změň si vzhled blink-182.cz
30.11.2015 v 21:00 (El), 1797x přečteno

V North Hollywoodu začal podzim. Letní teploty jsou pryč, na chodníky praží poslední odpolední paprsky a my máme namířeno za Travisem Barkerem do nahrávacího studia. Vítá nás klasicky oblečený do Famous Stars and Straps, všude okolo něj postávají bicí soupravy. Uvnitř je oproti venku příjemný vzduch, prostředí navíc okamžitě nabije pozitivní energií, která je všudypřítomná. Napilno tady mají všichni - úplně stejně jako v roce 2010, kdy jsme si přišli s Travisem promluvit během nahrávání jeho prvního sólového alba Give the Drummer Some.



Nedávno Travis vydal také svoji první knížku s názvem Can I Say. Chystá se na natáčení alba s Antemasque. The Transplants nahrávají speciální covery. A nakonec Blink-182 – ti teď vytvářejí nové písně a zřejmě i zbrusu nové album společně s Mattem Skibou. "Nepracujeme nonstop, ale střídá se tady hodně umělců," říká James Ingram ke spěchu, který ve studiu panuje.

Během toho, co Travis nacvičuje několik songů, si ho nafotíme. Později společně usedáme do klidnější koutu místnosti a jdeme mluvit o tom, co se teď děje v jeho životě. Na první pohled vypadá klidně a vyrovnaně. Z toho, co říká, je jasné, že se teď více soustředí na svoji vlastní cestu a svou vizi. Více pozornosti věnuje rodině, především svým dětem.
V roce 2013 vyšlo několik videí v podobě Crash kurzů, kde Travis ukazoval, jak hrát na bicí - s tou pravou vášní bubeníka. Teď, o dva roky později, vydává knihu – autobiografické dílo, které odpovídá na mnoho osobních, až intimních otázek z jeho soukroumého života. Can I Say balancuje mezi temnotou, humorem a nadějí. Mnoho čtenářů zasáhne především popis leteckého neštěstí, které Travis prožil v roce 2008, a také následný proces uzdravování se. Spoluautorem knihy je Gavin Edwards (magazín Rolling Stone). Své do ní přidali ale i členové rodiny, lékaři, přátelé, bývalí i současní členové Travisových kapel, a dokonce i exmanželka Shanna Moakler.

Kdy tě poprvé napadlo, že bys chtěl vydat knížku? A jak jsi poznal, že teď už je ten správný čas?
Myslím, že poprvé mě to napadlo hned po nehodě letadla. Měl jsem spoustu věcí, které jsem chtěl sdělit. Tehdy jsem ale ještě nebyl připravený. I když, to ani před dvěma roky, a to už od havárie uplynulo sedm dlouhých let. Tehdy mě sužoval strach z rakoviny jícnu. Smrt se mi tehdy dívala do očí, kniha už musela ven. Teď už jsem tak nějak “vystřízlivěl”, posunul jsem se dál, z mých poznatků se teď můžou poučit jiní. Kniha začíná mým dětstvím. Moje malé já nemělo touhu být jednou bohatý nebo slavný, chtěl jsem si vydělávat dost peněz na to, abych měl kde spát, co jíst. A zároveň jsem chtěl dělat to, co miluju – hrát na bicí. Bylo mi jasné, že to bude dřina.

Kdo se na tvé knize podílel?
Spolupracoval se mnou novinář Gavin Edwards, který píše pro Rolling Stone. Jako Blink-182 jsme s ním často na něčem dělali. Není to jeho první kniha, umí dobře psát, nevkládá lidem slova do úst. Líbí se mi, jak dokáže zachytit maličkosti okolo sebe. Udělal do knížky několik rozhovorů s lidmi, které miluju a kteří mají kořeny v hudbě. Bylo nesmírně důležité, aby se o nich v knize psalo. Pořád jsem v kontaktu s několika lidmi, se kterými jsem vyrůstal, patří ke mně, zároveň však mají svůj vlastní příběh, tak proč je do knihy nezahrnout? Najdete tam i věci, které mě třeba ponižují. Ale to je přeci součást psaní. Musím být v knize čestný, proč bych jinak psal svůj příběh?
Teď je ta správná doba, abych to vše řekl, protože teď jsem střízlivější a nestydím se za to, co dělám. Najdete tam víc věcí, které se týkají mojí minulosti. Snažil jsem se s knihou zacházet jako s albem – vylil jsem si v ní srdce, nechal jsem v ní kus své duše. Mým cílem bylo, aby knížka vyšla ještě před mojí smrtí. (smích) Když budu žít dalších dvacet let, dočkáte se druhého vydání.

Jak se na tvůj nápad vydat knihu tvářilo okolí, byli lidé stejně nadšení jako ty?
Ale ano, nikdo nekrčil rameny a neutíkal ode mě jen proto, aby náhodou nemusel pro knihu něco udělat. Všechno je to o spolupráci. Ve svém okolí ale nenajdu nikoho, s kým bych měl v tomhle nějaký problem. V knize je Mark i Tom. Já a Tom spolu teď sice nekomunikujeme, ale všechny rozhovory jsou asi půl rok staré. V knize najdete lidi z mého dětství i ze současnosti. Lidi, kteří byli součástí klíčových momentů mého života a kdyby jich nebylo, zřejmě bych se mnohokrát rozhodl jinak.

     

Bylo pro tebe psaní Can I Say terapií?
Rozhodně ano. Při psaní mě potkaly emočně hodně silné chvíle, kdy jsme s Gavinem skoro plakali. Někdy jsme se zase naopak nedokázali přestat smát – třeba když mi četl, co o mně řekl jeden z mých přátel v rozhovoru pro knihu. Já u těch rozhovorů nebyl, ti lidé mohli říct cokoli a je to v knížce. Na okolí jsem vrhal různé světlo, některé osoby jsem i inspiroval. Hodně jsem se rozepsal o mojí letecké nehodě. To je téma, které pro mě bylo dost dlouhou dobu tabu. Finální podobu knížky jsem si přečetl několikrát, ještě před tím, než jsme ji vydali. Je to moje knížka. Byl jsem první, kdo ji četl – první, kdo mohl říct “It sucks.” Bubeníci v ní mají celou jednu kapitolu “Drums, drums, drums”. V ní se dozví všehno – jak cvičím, jaká je moje rutina, a to jak z dětství, tak z přítomnosti. Vysvětluju, proč hraju právě tímhle stylem, kterým hraju. Mluvím o tom, že bych uměl hrát technicky správně, správně držet paličky, ale dělám to po svém. Nemám rád bubeníky, kteří vypadají jako lidi, kteří nesnáší svou práci. Sorry, ale za bicíma má být zábava. Vyrůstal jsem na marching bicích a na jazzu, takže mými oblíbenci jsou Buddy Rich, Keith Moon, Stewart Copeland, Dennis Chambers, ti všichni si hraní na bicích umí užít. Viděl jsem už hodně muzikantů, kteří nehrají technicky správně, přidávám se k nim. Není to totiž o technice.

Objeví se i nějaké speciální verze tvojí knížky, nebo třeba elektronické vydání?
Vytváříme limitovanou edici přebalu. Taky máme obal z drumheadů Remo s mojí krví. Hrál jsem na ně na některých show. Je to obal s mojí DNA! Tenhle týden se taky sejdeme, abychom probrali audioverzi knížky a online vydání.

Jak jsi se dostal ke společnému projektu s kapelou Antemasque?
Nikdy jsem se s Antemasque neznali. Na poslední show, kde jsem hrál s DJ AMem, byl Cedric (Antemasque, vokály) se svojí ženou. Ta se zná se Shannou (exmanželka Travise, poznámka redaktora). Přes tyhle dvě se moje číslo dostalo k Cedricovi, který se mi před show ozval. Když jsme spolu mluvili, připadalo mi to, jako bychom se znali roky. Řekl mi, že Antemasque teď nahrávají album a nabídl mi, jestli bych s nimi nechtěl hrát na bicí. Netrvalo dlouho a kývnul jsem na jejich nabídku, když mi Cedric a Omar (kytara) poslali pár ukázek, nebylo o čem přemýšlet. Během několika dní mi poslali další návrhy na songy, já je nastudoval a za den a půl jsme vše nahráli. Teď v listopadu (2015) probíhá několik show, čeká nás taky dvoutýdenní šňůra. Natáčení tohodle alba mě hrozně bavilo. Fanoušci se na něj můžou těšit začátkem příštího roku (2016). Některé nové songy už ale můžou slyšet teď, na našich společných koncertech.

Jak se ti s Antemasque spolupracovalo? Měli nějaké speciální požadavky, nebo prostě řekli “buď sám sebou”?
Oni mají kořeny v punk rocku, takže písničky chtěli vest tímhle směrem, nemělo to znít roboticky. Musí to znít jako staré punkové kapely, které posloucháme – v tomhle jsme naštěstí stejní. Každý z těch songů jsme nahráli na první, maximálně druhý pokus. Byla to hračka. Udělali jsme taky cover One More Time, celý za pouhých deset minut. Když něco opravdu milujete, tak to není ani práce, ale prostě zábava. A s Antemasque tomu tak bylo. Ty písničky jsou prostě úžasné. Miluju Cedrikův hlas, je šílený. Omar se s kytarou taky pohybuje na úplně jiném levelu.

O kapele Transplants, jejímž jsi členem, kolují zvěsti, že vydá album coverů. Je to pravda?
To, že bychom mohli vydat cover album, nás napadlo už dřív. V minulosti jsme už coverů zahráli hodně. Některé jen sami pro sebe ve studiu, jiné na koncertě. Transplants se nemusí žánrově omezovat. Můžou předělat cokoliv, od Run-D.M.C. až po Minor Threat.

V jakém stádiu teď album je?
Chceme to vydat jako dvě kolekce. Ta první by měla mít sedm songů. Snad se fanoušci dočkají někdy začátkem roku 2016. Ať ale nikdo nepočítá, že to bude projekt, který se umístí na vrcholu pomyslného žebříčku rockových hitů. Nějak to neřešíme, bereme to jako zábavu. Pořádáme takové Transplants úterky, kdy se vždycky sejdeme na tři nebo čtyři hodiny. Během té doby uděláme klidně i dva covery. Je to ale hodně spontánní, nedomlouváme se dopředu, kdo co zahraje. Jsem rád, když to má děj, a Tim s Robem jsou na tom stejně. Můžeme si to dovolit, jsme zodpovědní muzikanti, víme, jak se nahrávají songy.

Mluvíte tady o oživení vinylů. Chystáte ale vydat třeba i EP?
Už jsme rozhodnutí vydat Haunted Cities na vinylu. Všichni členové Transplants mají jedno společné – mají rádi fyzické produkty, na které si můžete sáhnout. V posledních letech vychází všechno digitálně, my chceme limitovanou vinylovou desku a klasická CD. Dokonce jsme uvažovali i o kazetách. Já sám jsem vyrostl na klasických albech, na která si ještě člověk mohl chytit. Teď si písničky stáhnete na iTunes, to není ono.

Když už se bavíme o nových albech, nesmíme zapomenout na Blink-182. Nahráváte?
Jasně, Mark s Mattem byli tady ve studio zrovna včera. V noci jsem pak dělal na svém sólovém albu. Pořád se něco děje, tady se čas nezastaví.

Jak se ti s novým členem kapely – Mattem Skibou – pracuje?
Musím říct, že je to skvělé. Matt přijde každé ráno s nějakým novým nápadem. Do toho se zapojím já s úplně jinými nápady, kluci mi totiž dávají možnost dělat věci jinak, po svém, třeba i trochu divně. Během pěti minut máme z jednoho nápadu něco úplně jiného, protože do toho přidám svoji část na bicích. Takhle to mezi námi teď funguje. Když jsme se ještě pokoušeli nahrávat s Tomem, měli jsme nějaký blok, nešlo to. S Mattem klidně zvládneme jeden song denně. Těžko říct, co z toho vznikne. Double album, EP? Kdo ví. Teď jsme ve fázi, kdy si to opravdu všichni tři užíváme, je to pro nás zábava.

Tom z kapely opakovaně odešel. Můj názor je takový, že jsk sobě po mojí nehodně neměli vracet. To neštěstí nám asi otevřelo oči, uvědomili jsme si, že můžeme zmizet lusknutím prstu. Tom mě tehdy už v nemocnici kontaktovat, ale já jsem nebyl schopný o ničem takovém přemýšlet. Ležel jsem na popáleninovém oddělení, bylo to šílené. Den před tím, co se mi to stalo, jsem hrál s DJ AMem, týden před tím jsem vystupoval na MTV Awards & Coachella, všechno bylo v pohodě. Nečekal jsem od Toma, že by se chtěl v Blink-182 vrátit na scénu. Když řekl, že se chce dát zase dohromady, napadlo mě, že si díky mojí nehodě uvědomil, jak moc chce hrát a být Blink-182. Mýlil jsem se. Tenhle rok jsme měli hrát na Musink Festivalu. Byl to náš jediný letošní koncert. A Tom nám den před první zkouškou řekl, že končí, že nechce být v Blink-182, že nechce nahrát album. Já i Mark jsme ale hrát chtěli. Přišel Matt, chvíli probíhaly zkoušky a bylo to perfektní, ten chlap prostě umí. Zanedlouho nám donesl nápady na čtyři nové songy. A fanoušci mu ukázali neuvěřitelnou podporu, když na našem koncertu v San Diegu křičeli „Ski-ba! Ski-ba!“

Už víte, kdy album vydáte?
Tohle zatím netušíme, nabídky nám přicházejí každý den. Odchod Toma v tomhle ohledu nic nezměnil.
Mark i já jsme celým srdcem Blink. Ale když mě vidíte hrát třeba s Run the Jewels, je to jiné. Miluju svoje bicí. Miluju hraní na bicí. Když dělám pro Blink-182, mým cílem je neudělat žádnou chybu. Nezavrhuju žádný styl hudby, užívám si vše, i když hraju jen s přáteli. Miluju hraní, dělá mě to rozumným. (smích) Je to moje droga.

Na jakých projektech teď ještě děláš?
Momentálně vlastně na žádných, soustředím se na své sólové album. Příští rok mě ale pár nových věcí čeká. Mám song s Run the Jewels, který se jmenuje Forever. Na kytaru v něm hraje Omar z Antemasque. El-P z Run the Jewels je velký fanoušek Omara a Cedrica, takže domluva mezi nimi byla jednoduchá. Omar je, co se kytary týče, naprostý kouzelník. Dále mám song s Wiz Khalifa, taky s Yelawolfem. Ve většině uslyšíte moje live bicí. Kromě hraní mám rád i produkci. Nedávno jsem pomohl s bicími Prayers, zároveň jsem jim CD vydal pod mým LaSalle Records.

Kromě Antemasque, o kterých jsi už mluvil, chystáš se na koncert nebo tour ještě s někým jiným?
Budu vystupovat se svým vlastním setlistem. Sestavuji si ho v rezidenci v Las Vegas, kde mám cocktail kit bicích a vedle něj počítač a mixpult. Takže stojím, hraju na bicí a zároveň dělám DJ. V listopadu mě čeká několik vystoupení s Antemasque a myslím, že mám i něco domluvené s Run the Jewels.

Většinu času věnuješ nahrávání a produkování hudby. Máš čas něco si i jen tak poslechnout?
V poslední době kritizuju snad všechno, co vytvořím. Napíšu to, nahraju a potom to tři týdny poslouchám v autě. Co mě ale nikdy nepřestane bavit, je At the Drive-In a The Mars Volta. Jsou to skvělí muzikanti. I kdybych na jejich albu nehrál, zněli by úžasně.

Na koncertech s Yelawolf používáš hodně skládaných činelů (stacked cymbal). Řekni nám o svých bicích něco víc.
Yelawolf je hip-hopový umělec. S ním potřebuju, abych činely rychle dozněly. Proto využívám tohle, když spolu vystupujeme. Snare je víc napnutý, tóny jsou taky trochu výš. S Antemasque je to úplně jiné, žádné rychlé doznívání, snare je naopak úplně dole. S Blink-182 mám bicí naladěné asi někde uprostřed, taky žádný vysoký snare, ale ani příliš nízký zvuk. Můj drum kit se moc nemění. Někdy použiju něco extra, když cítím, že si to dané vystoupení žádá. Znamená to pro mě větší komfort, mít bicí sestavu ze čtyř kusů. Mám radši menší kity a bubeníky, kteří to umí rozbalit s menším kitem, než bubeníky, okolo kterých stojí dvanáct činelů.

Říkal jsi, že až zestárneš, rád si zahraješ i jazz. Máš už teď možnost s někým si zajammovat?
Zatím vyhlížím příležitost. Problém je v tom, že lidi ani nenapadne nabídnout mi něco jazzového, protože mě takového neznají. Je to jako s Antemasque, taky si to nedokázali představit. Já ale vyrůstal na všech možných stylech, i na jazzu. A každou věc beru jako projekt, do kterého se ponořím a dělám v něm věci na sto procent.

Tvrdíš, že jsi vystřízlivěl. Co to pro tebe znamená, v hudbě a v osobním životě?
Po letecké nehodě v roce 2008 jsem hodně kouřil trávu. Beru to jako přírodní věc, roste ze země. Později se u mě vyskytl Barrettův syndrom (rakovinotvorné buňky v jícnu), vlivem nadměrného kouření. Bylo to varování, doktor mi řekl, že když okamžitě nepřestanu kouřit, nedostanu se z toho. A tak jsem přestal. Bylo to pro mě hodně těžké, přiznávám. Během let sice odešla jedna droga, ale přišla jiná. Teď už na sobě pracuju. Denně uběhnu pět mil. Byl jsem asi závislák s nejlepší kondicí na světě. (smích) Po tom neštěstí z roku 2008 se hodně věcí změnilo. Chtěl jsem být zdravý, zdravě jíst. Učil jsem se znovu nastoupit do letadla. Dřív jsem si klidně dal hrst prášků, zapil to drinkem a na to si zapálil jointa. Teď už si uvědomuju vrtkavost života. Nesnáším myšlenku, že bych opustil svoje děti. Stejně tak ale nesnáším létání. Nasednout do kovové trubky a letět pryč. Jsem trochu paranoidní, ano. Nelítám a neberu drogy už sedm let.

Zdědily po tobě tvoje děti nějaké geny?
Landon i Alabama jsou oba dva muzikanti, často spolu hrajeme. Landonovi to jde na bicích, taky je dobrý DJ. Alabama zase umí skvěle zpívat a hrát na piano. Bývají se mnou ve studiu, znají každý Antemasque song. Poslouchají stejnou hudbu jako já, to je super.
Já jsem měl jako malý rád Johnnyho Cashe, Bucka Owense, nebo třeba Willieho Nelsona. Mí rodiče byli úžasní. Otec má rád jazz, třeba Chicka Corea. To on mě naučil milovat tenhle styl. Když se podívám do minulosti, zdá se mi, že tehdy nebyla hudební scéna tak “rozmazaná”. Teď v ní najdete mix úplně všeho, na co si jen vzpomeneme. Tím ale neříkám, že je to špatně. Líbí se mi to.






Komentářů: 0 | RSS |




K tomuto článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!

Jméno (přezdívka): 
Titulek: 

[Ochrana proti spamu]
Co je zítra za den? (bez diakritiky): 

(Dnes je pátek/piatok)

    

Design: cross, POET | Kód: phpRS | Všechna práva vyhrazena. © 2006-2013 | Přihlásit se