Pát minut předtím než jsme měli jít na stage a Tom tam pořád nebyl. Auto, který ho mělo přivézt se vůbec neukázalo a v zákulisí lidi začínali šílet. "Dobře, takže blink-182 následujte mně na stage." "Ještě nemůžeme, není tu Tom." "A kde je?" " V budová není." "Poslední co jsem slyšel bylo, že sem jde z hotelu." On jde do Staples Center páky z hotelu?? Váš vůbec kam má jít?" Pochybuju, není odsud."(V pozadí) "Nenene, jestli jsi šel rovná ke konferenčnímu centru, tak jdeš úpatní. Musí se otočit." Prostý přesný to, co producenti Grammy fakt nechtějí slyšet pát minut před tím, co máte jít na stage páč přímém přenosu, který steduj” desítky miliční lidí.

Najednou, zrovna když nás chtěli vystrkat na stage, vešel Tom a oni nás nastrkali do takový malí přecpaný místnosti v zákulisí. Lidi řvali, aby nás dostali na města a ná manager to vyfotil.

Jason Mraz se představil a pogratuloval. Stáli jsme chvíli v zákulisí, zatímco Jonas Brothers a Stevie Wonder hráli a v tom se najednou zpomalil čas. Uvědomili jsme si, že jsme ještě nedávno spolu vůbec nemluvili a teď spolu máme po čtyřech letech vyjít na stage a ohlásit návrat blink-182. Před miliony lidí. ten moment byl hrozný vzrušující a strašidelnej zároveň, ale najednou někdo zařval: "Jděte, Jděte!!!!" a vylezli jsme.

Přes tu hudbu a diváky jsme vůbec nic neslyšeli, některé na nás koukali jako na kulisáky, jiný nás podporovali. Nebylo tam ale žádný pódium. Nic. žádný modelka, který by nám ukázala kam jít, žádný X, který by to ozařovalo. Nic. Když jsem tam poprvé vlez, byl jsem stašně nervózní. Netušil jsem co a jak. Kouknul jsem se na kameramana, kterému na kameře svítilo červení světélko. Jsme live v TV. Panečku tohle je ale veliký aréna. Hele, právě sem zahlíd Diddyho! Bloudil jsem kolem, až jsem skoro narazil do mikrofonu. Tak teď klid. Hubokej nádech.

Začali jsme mluvit, Coldplay vyhráli a konec.

Jen tak.

Odešli jsme ještě před koncem show na sushi a pár drinků, ještě předtím, než půjdeme na afterparty, kde si budeme třást rukama se starejma kámošema, poznávat nový a buhvíco ještě lidi dělaj na afterparty Grammy. Byla to jedna z nejlepších nocí mého života, protože jsem stašně rád, že jsou b182 zpátky. Celé ta víc je trochu divný, protože jsme najednou strašná energický a natření nahrát naše nápady a vyhodit je na svát, jet na tour a tak. Na druhou stranu se ale stále k sobí vracíme. Jako muzikanti, ale hlavní jako kamarádi. Je to skvělej proces. Ač už je to dobře, nebo úpatní - na Grammy se to všechno stalo za 15 sekund. Lidi co na to koukali to určitý vnímali takhle, ale nejpřekvapenější jsme z toho asi byli my.