V tomto rozhovoru zasedne redaktorka webzinu Wondering Sound Laura Leebove a Tom DeLonge. V diskuzi se vrátí zpět v čase a budou probírat hlavní téma rozhovoru - období Enema of the State.
Důvod proč jsme se tu dnes sešli, je ten, že Wondering Sound startuje nový měsíčník, kde naši redaktoři vezmou jedno album a po pár týdnech poslouchání diskutují o tom, jaké měl dopad na nás a na pop kulturu. První vybraní deska je Enema of the State. Blink-182 jsem začala poslouchat ve 12, když tahle deska vyšla. S kamarády jsme chodili na koncerty, měli trička a plakáty a všechno možná. Který kapely tě opravdu bavili ve tvých dvanácti letech?
K prvním punk rockovém kapelám jsem se dostal, když mi bylo 12, v sedmý třídě. Dostaly se ke mně věci jako Stiff Little Fingers, All a Dinosaur Jr. Jednou jsem byl u kámoše v Oregonu a ten mi tyhle desky pustil. Změnilo mi to život. V tu ránu se ze má stal úplně jinej člověk.
Jaké si byl v tomhle věku?
Poflakoval jsem se jako každej s pár kamarádama ze školy, ale taky jsem v tu dobu začal skejtovat a fakt jsem to žral – žádnej z kámošů na takováhle věci moc nebyl. Byl jsem zapálenej do spoustu hovadin, který jsem neměl dělat. Začínal jsem se vídat s takovou tlupou harcore skejťáků, takže jsem se pomalu měnil z toho obyčejného středoškolského kluka na toho týpka, co jezdí na skejtu a poslouchá punk rock, což má změnilo jak názorový, tak povahový i módní – prostě komplet změna na venek i v hlavě.
Jak si se v tě době vnímal? Co sis tehdy myslel, že chceš být, až vyrosteš?
Jednoduše jsem chtěl bejt opakem toho, co byly má rodiče. Vůbec jsem se v nich nezhlel. Máma tehdy byla zbláznění do kostela, táta vůbec. Pořád se jenom hádali. Neměli jsme moc peníz – celej máj svát se tak trochu rozpadal. Takže skejt byl pro má něco jako první auto, prostě jsem na tu víc nalez a zmizel odtud.
Kolik let je tvém dětem?
Dceře je 12 a synovi 8. šálení – doufám, že oni nikam mizet nechtějí.
A jakou hudbu poslouchají?
Syn má svoje songy, do kterých je blázen, jinak má rád všechno, co je napumpovaný energií. Třeba když na radiu naladím death metalovou stanici, tak říká, že je to super. Dcera je spš na takovýty Vampire Weekend nebo Teagan and Sara a tak.
Deska Enema of the State vyšla, když ti bylo 23 let. Jak jsi v tě době vnímal budoucnost kapely?
Prostý jsem věděl, že je to nejlepší deska, co jsme kdy udělali. Nemyslel jsem si, že z toho budou lidi tak vyvádět. Pamatuju si, jak jsme jeli tour, Warped tour, a jeli jsme ho spolu s Eminemem (smích). Nikdy jsem si nepomyslel, že by se ani jeden z nás někdy dostal takhle daleko, vÚ? Když se na to tak retrospektivní podává, říká si žjo, jasný to chápu, to je jasný proč to tak bylo”, ale v tě době? Rapující běloch z Detroitu a tři ošklivý dýcka ze San Diega, který uměli sotva hrát – teda Travis uměl vždycky hrát – to nedávalo žádnej smysl.
Vybaví si nějaký vtipný vzpomínky z nahrávání?
Nahrávali jsme 3 – 4 měsíce ve třech různých studiích. První desku jsme natočili za 3 dny, druhou za přibližný osm tejdnů a Enema of the State nám trvala ty 3, 4 měsíce. Ta potom zabrala pál roku a další už celej rok. Pamatuju si, jak jsme se furt někam stěhovali v průběhu těch třech mísící, ale byla to pořád sranda, cítili jsme se skvěle – věděli jsme, že známe dobře. Takhle dobře jsme se cítili vůbec poprvé, takže to bylo skvělý.
Pamatuješ si, co na tom bylo to nejt잚�?
No, nejt잚� bylo to zahrát dobře. V tě době ještě moc počítače ve studiích nefrely, takže to bylo všechno analog a tvůj výkon musel bejt totální přesnej, a na to jsme moc zvyklý nebyli – byli jsme jenom garžová kapela. Takže nahrávat takovémhle stylem bylo pro nás poučný a hlavní nám to ukázalo, jak moc jsme byli mimo.
Co by sis tak přál, aby ti někdo poradil, než jste se dali dohromady a vydali tuhle desku?
Abysme měli pod kontrolou naši image. Protože jsme tehdy netušili, že labely po celém světě maj tu volnost si na tobě nahrabat, co se marketingu týče. Fakt jsme to nevěděli. Byli jsme tak naivní, že jsme klidný běhali i nahý. No, a oni z toho udělali hezoučký plakáty a z nás akorát erotickou kapelu nebo nějakou takovouhle píčovinu. Pocházeli jsme z punkové scény, ale vydavatelství vřecko kolem nás bralo tak mdnmoc jsme se neorientovali, trochu jsme v tom byli chycení. Chvíli nám trvalo, než jsme se z toho vyhrabali a vrátili se zas k normálu. A to bylo sakra týká, po tom co do tebe lidi nacpali miliony dolarů, abys navenek vypadal jako něco, co nejsi.
Co třeba po vás vydavatelství chtělo, nebo co vás překvapilo, z toho jak vás představovali?
Dělali třeba plakáty z divných fotek, nebo nám domluvili focení a ty sis myslel, že je to jenom sranda, ale neuvědomoval sis, co z toho pak bude. Na Take Off Your Pants and Jacket jsme se z toho použili a udělali spoustu změn.
Kromě změny po estetický stránce zde byl i velký hudební skok, když to srovná s předešlou tvorbou. Jakto?
Prostý jsme věděli, že punk rock začíná bejt zvukový uhlazenější. Vyrůstali jsme na punkových NOFX a ty měli desku Punk in Drublic, ta byla skvělý. Bylo to revoluční a znělo to dobře. Když si to poslechneš teď, už to asi tak dobře nezná, ale v tě době – žádnej punk z osmdesátek a ranách devadesátek takhle nezněl. Chtěli jsme se dostat na trochu vyšší úroveň a Jerry Finn v tu chvíli spolupracoval s Green Day a Rancid a Jawbreakerprodukoval desky kapelám, co byly velký a mnohem víc cool. Takže o to tu šlo, povážit to naše umění; a my jsme se chtěli vyrovnat tím nejvznešenějším (smích).
Kdy jsi tu desku naposledy poslouchal?
Ty kráso, to nevím. To bude nějakých 14, 15 let.
Když teď z ná zaslechneš nějakou písničku, jak si vybavuješ ty lidi, co na tom spolupracovali?
Jerry Finn byl vtipálek, strašná moc chytrej, měl nos na dobrá věci. Věřili jsme mu v jeho názorech, byl to super týpek. Zvukovej technik předtím dělal i country a tak, ale byl to skvělej technik, rychlej, přesnej...bylo fajn mít takhle zažraného a přesného technika a Jerry byl úplně v pohodě.
Pamatuju si jak nám nikdo nevěřil, pamatuju si, jak nám vydavatelství nevěřilo. Trvalo to rok a pál, ale nakonec nám vyšel jeden hit z Dude Ranch. Rok a pál trvalo Dammit, aby nějak zaujalo a nakonec to teda zafungovalo. Nebyl to přesný hit do rádia, ale nějak to za pomoci Boha a Alláha klaplo. Jak kdyby se fakt ty dva spojili a tomu songu pomohli. Takže když jsme přišli s touhle deskou, z ničeho nic label vyletěl „Kurva, tady je cejtit potenciál!� úplně je to překvapilo.
Pamatuju, jak jsem seděl v kanceláři prezidenta toho vydavatelství, měl jsem kšiltovku na stranu, v nose peiricng a tak, a on povídá: �„eknu vím jenom tři věcií, byli jsme tam jenom já a Rick, ná manažer, „Vydlte si víc peníz, než jste si kdy dokázali představit. Budete slavný víc, než jste si kdy dokázali představit. A do podzimu začnete hrát v halách.� A jak jsem tam seděl, tak jsem se na něj podíval a doslova se mu vysmál do ksichtu. říkám mu, što ses asi posral.� Podívám se na Ricka a fakt to byl nezadritelnej smích, što jseš asi kurva sjetej!� Kdybyste mi řekli, že po ulici pochoduje zelenej Santa s létajícím talířem město čapky, uvěřil bych spš tomu. A všechny ty tři věci se fakt vyplnily. Všechny. A když se na to zpětný podívám, tak přesný tahle scéna, to byl jeden z nejlepších momentě v mám životě.
Má nějaký záitek, na který nerad vzpomíná, nebo je tu něco čeho lituješ?
Ničeho nelituju. Pokud bych mohl něco zmínit, tak snad textový pár částí, ale jinak ne – celkový je to super deska. Myslím, že v tě době to byla pecka. Neexistovala žádný pop punkové kapela, který by zněla jak dětský říkanky na steroidech, aspoň ne v mainstreamu. A o tom jsem vždycky sníval. Vždycky jsem si říkal, že by rádio mohlo občas pustit kapelu, co by byla takhle energický, chytlavý, rychlá, mladý a nevybouřená. Green Day šli ve šlépějích The Clash; The Offspringty byly spš na ten sound z Epitaphu [label vlastnění kytaristou Bad Religion, pozn. red.], kterej jsem teda miloval, ale my jsme byli spš něco mezi. Nebo teda, Rancid chtěli bejt druhé The Clash, Green Day byli takový Ramones, nebo co. Prostý něco trochu jiného. Snažili se bejt taky takhle velký, ale blink se nechtěli takhle povyšovat nad publikem. Nechtěli jsme na sebe všet koření bundy a dělat, že máme všechno u prdele. Na všechno jsme srali, protože jsme se bavili a byli jsme cenzurovaný (smích). Když kolem nás prošel týpek v koření bundě, tak jsme hned vymysleli 50 témat o koření bundě na nahým týle. Ale tak všechno má svoje město. Tyhlety Rancidov” a Green Dayová, my jsme je uctívali. Do dneška jsem v kontaktu s Mike Dirntem, Travis je zas s Tim Armstrongem a celýma Rancid. Všichni jsme kámoši.
Když jsem dívala na facebook, že se ohl�„m za vašš hudbou, napsalo mi mail, nebo to okomentovalo hrozný lidí, se kterýma jsem léta nemluvila, žjo! To je pecka, musel jsem schovávat ty desky před rodičema!�
Rozsekali nás hned jak deska Enema of the State vyšla. Kongres nás zařadil mezi tři nejvíc cenzurovaný kapely vůbec, hned vedle Eminema a 2 Live Crew. Taky se snažili pouštět naši hudbu jako typickej příklad pro cenzuru. A na to jsem byl sakra pyšnej.
Kolik toho z tě starší tvorby slyšeli tvoje děti a co si o tom myslí?
Většinu toho už slyšeli. Hodný toho hrajeme naživo – nemyslím si, že by přímo poslouchali ty nahrávky, ale rozhodně znaj ty songy z koncertů. Myslím, že se jim líbí. A to je vlastní super, protože pak dokžou vnímat rozdíly mezi blink-182 a Angels and Airwaves. Moji hudbu mají rádi, ale hlavní si to umí v hlavě roztřídit. Snad jim to pomáhá ve vnímání věcí.
Vám, že se příští měsíc chystá vydání nový desky Angels and Airwaves. Jak jste na tom?
Tohle je pro má vydání s velkým V. Nahrávali jsme to dva roky a Halloween bude důležitý datum, to je všechno co k tomu řeknu. Je tu ale taky spousta věcí, který s tím souvisí – Angels and Airwaves kolem sebe postavili společnost, díky ná vydáme filmy, romány, animace a soundtracky, takže s touhle deskou startujeme zase něco většího a ambicióznějšího. A ačkoliv to bude znát šálení, tak tohle bude pro kapelu oběť proměna, něco nového. Myslím, že lidi z toho budou nadření. Halloween bude Den První.
Taky jsem slyšela, že se pracuje na nový desce blink-182. V jakým je stádiu?
No, doufám, že to vydáme kolem léta, ale uvidíme.
Už jste začali nahrávat?
Zrovna teď za pár tejdnů budeme mít první větší schůzku, kde se sejdeme a budeme psát a zkusíme něco i nahrát.
Blog
Historie
