České překlad rozhovoru s Travisem pro Rhythm

V North Hollywoodu začal podzim. Letná teploty jsou pryč, na chodníky prašť poslední odpolední paprsky a my máme namířeno za Travisem Barkerem do nahrávacího studia. Vítů nás klasicky oblečení do Famous Stars and Straps, všude okolo něj postávají bicí soupravy. Uvnitř je oproti venku příjemný vzduch, prostředí navíc okamžitý nabije pozitivní energií, který je všudypřítomný. Napilno tady mají všichni - úplně stejně jako v roce 2010, kdy jsme si přišli s Travisem promluvit během nahrávání jeho prvního sólového alba Give the Drummer Some.

Nedávno Travis vydal také svoji první kníku s názvem Can I Say. Chystá se na natáčení alba s Antemasque. The Transplants nahrávají speciální covery. A nakonec Blink-182 – ti teď vytvářejí nový písní a zřejmý i zbrusu nový album společně s Mattem Skibou. "Nepracujeme nonstop, ale střídá se tady hodně umělců," říká James Ingram ke spěchu, který ve studiu panuje.

Během toho, co Travis nacvičuje několik songů, si ho nafotíme. Později společně usedáme do klidnější koutu místnosti a jdeme mluvit o tom, co se teď děje v jeho životě. Na první pohled vypadá klidný a vyrovnaný. Z toho, co říká, je jasný, že se teď více soustředí na svoji vlastní cestu a svou vizi. Více pozornosti věnuje rodině, především svém dětem.
V roce 2013 vyšlo několik videí v podobě Crash kurzů, kde Travis ukazoval, jak hrát na bicí - s tou pravou vání bubeníka. Teď, o dva roky později, vydává knihu – autobiografický dílo, který odpovídá na mnoho osobních, až intimních otázek z jeho soukroumho života. Can I Say balancuje mezi temnotou, humorem a nadějí. Mnoho čtenářů zasáhne především popis leteckého neštěstí, který Travis prožil v roce 2008, a také následný proces uzdravování se. Spoluautorem knihy je Gavin Edwards (magazín Rolling Stone). Své do ná přidali ale i členové rodiny, lékaři, přátelé, bývalý i současný členové Travisových kapel, a dokonce i exmanželka Shanna Moakler.

Kdy tě poprvé napadlo, že bys chtěl vydat kníku? A jak jsi poznal, že teď už je ten správné čas?
Myslím, že poprvé má to napadlo hned po nehodě letadla. Míl jsem spoustu věcí, který jsem chtěl sdělit. Tehdy jsem ale ještě nebyl připravení. I když, to ani před dvěma roky, a to už od havárie uplynulo sedm dlouhých let. Tehdy má sužoval strach z rakoviny jícnu. Smrt se mi tehdy dívala do očí, kniha už musela ven. Teď už jsem tak nějak „vyst�„zlivl”, posunul jsem se dál, z mých poznatků se teď můžou poučit jiný. Kniha začíná mám dětstvím. Moje malí já nemělo touhu být jednou bohatý nebo slavný, chtěl jsem si vydělávat dost peníz na to, abych měl kde spát, co jíst. A zároveň jsem chtěl dělat to, co miluju – hrát na bicí. Bylo mi jasný, že to bude dřina.

Kdo se na tvá knize podílel?
Spolupracoval se mnou novinář Gavin Edwards, který pře pro Rolling Stone. Jako Blink-182 jsme s nám často na něčem dělali. Není to jeho první kniha, umí dobře psát, nevkládá lidem slova do úst. Líbí se mi, jak dokáe zachytit maličkosti okolo sebe. Udělal do kníky několik rozhovorů s lidmi, který miluju a kteří mají kořeny v hudbě. Bylo nesmírně důležitý, aby se o nich v knize psalo. Pořád jsem v kontaktu s několika lidmi, se kterými jsem vyrůstal, patří ke mně, zároveň však mají svůj vlastní příběh, tak proč je do knihy nezahrnout? Najdete tam i věci, který má třeba ponižují. Ale to je přeci součást psaní. Musím být v knize čestný, proč bych jinak psal svůj příběh?
Teď je ta správné doba, abych to vše řekl, protože teď jsem střízlivější a nestydím se za to, co dělám. Najdete tam víc věcí, který se týkají mojí minulosti. Snažil jsem se s knihou zacházet jako s albem – vylil jsem si v ná srdce, nechal jsem v ná kus své duše. Mám cílem bylo, aby kníka vyšla ještě před mojí smrtí. (smích) Když budu čít dalších dvacet let, dočkáte se druhého vydání.

Jak se na tvůj nápad vydat knihu tvářilo okolí, byli lidí stejně nadření jako ty?
Ale ano, nikdo nekrčil rameny a neutíkal ode má jen proto, aby náhodou nemusel pro knihu něco udělat. Všechno je to o spolupráci. Ve svém okolí ale nenajdu nikoho, s kým bych měl v tomhle nějaký problem. V knize je Mark i Tom. Já a Tom spolu teď sice nekomunikujeme, ale všechny rozhovory jsou asi pál rok starý. V knize najdete lidi z mého dětství i ze současnosti. Lidi, kteří byli součástí klíčových momentě mého života a kdyby jich nebylo, zřejmý bych se mnohokrát rozhodl jinak.

Bylo pro tebe psaní Can I Say terapií?
Rozhodně ano. Při psaní má potkaly emoční hodně silný chvíle, kdy jsme s Gavinem skoro plakali. Někdy jsme se zase naopak nedokázali přestat smát – třeba když mi četl, co o mně řekl jeden z mých přátel v rozhovoru pro knihu. Já u těch rozhovorů nebyl, ti lidí mohli říct cokoli a je to v kníce. Na okolí jsem vrhal rázný světlo, některé osoby jsem i inspiroval. Hodný jsem se rozepsal o mojí letecký nehodě. To je téma, který pro má bylo dost dlouhou dobu tabu. Finální podobu kníky jsem si přečetl několikrát, ještě před tím, než jsme ji vydali. Je to moje kníka. Byl jsem první, kdo ji četl – první, kdo mohl říct čit sucks.� Bubeníci v ná mají celou jednu kapitolu „Drums, drums, drums”. V ná se dozví všehno – jak cvičím, jaké je moje rutina, a to jak z dětství, tak z přítomnosti. Vysvětluju, proč hraju právě tímhle stylem, kterým hraju. Mluvím o tom, že bych uměl hrát technicky správné, správné držet paličky, ale dělám to po svém. Nemám rád bubeníky, kteří vypadají jako lidi, kteří nesníš svou práci. Sorry, ale za bicíma má být zábava. Vyrůstal jsem na marching bicích a na jazzu, takže mými oblíbenci jsou Buddy Rich, Keith Moon, Stewart Copeland, Dennis Chambers, ti všichni si hraní na bicích umí ušít. Viděl jsem už hodně muzikantů, kteří nehrají technicky správné, přidávám se k nim. Není to totiž o technice.

Objeví se i nějaký speciální verze tvojí kníky, nebo třeba elektronický vydání?
Vytváříme limitovanou edici přebalu. Taky máme obal z drumhead” Remo s mojí krví. Hrál jsem na ná na některých show. Je to obal s mojí DNA! Tenhle týden se taky sejdeme, abychom probrali audioverzi kníky a online vydání.

Jak jsi se dostal ke společnému projektu s kapelou Antemasque?
Nikdy jsem se s Antemasque neznali. Na poslední show, kde jsem hrál s DJ AMem, byl Cedric (Antemasque, vokály) se svojí ženou. Ta se zní se Shannou (exmanželka Travise, poznámka redaktora). Přes tyhle dvě se moje číslo dostalo k Cedricovi, který se mi před show ozval. Když jsme spolu mluvili, připadalo mi to, jako bychom se znali roky. řekl mi, že Antemasque teď nahrávají album a nabídl mi, jestli bych s nimi nechtěl hrát na bicí. Netrvalo dlouho a kývnul jsem na jejich nabídku, když mi Cedric a Omar (kytara) poslali pár ukázek, nebylo o čem přemýšlet. Během několika dní mi poslali další návrhy na songy, já je nastudoval a za den a pál jsme vše nahráli. Teď v listopadu (2015) probíhá několik show, řeků nás taky dvoutýdenní šňůra. Natáčení tohodle alba má hrozný bavilo. Fanoušci se na něj můžou těit začátkem přítího roku (2016). Některé nový songy už ale můžou slyšet teď, na našich společných koncertech.

Jak se ti s Antemasque spolupracovalo? Měli nějaký speciální požadavky, nebo prostě řekli „bu” sám sebouů?
Oni mají kořeny v punk rocku, takže písničky chtěli vest tímhle směrem, nemělo to znát roboticky. Musí to znát jako starý punkové kapely, který posloucháme – v tomhle jsme naštěstí stejně. Každý z těch songů jsme nahráli na první, maximální druhé pokus. Byla to hračka. Udělali jsme taky cover One More Time, celý za pouhých deset minut. Když něco opravdu milujete, tak to není ani práce, ale prostě zábava. A s Antemasque tomu tak bylo. Ty písničky jsou prostě úžasný. Miluju Cedrikův hlas, je šálení. Omar se s kytarou taky pohybuje na úplně jiným levelu.

O kapele Transplants, jejímž jsi členem, kolují zvěsti, že vydá album coverů. Je to pravda?
To, že bychom mohli vydat cover album, nás napadlo už dřív. V minulosti jsme už coverů zahráli hodně. Některé jen sami pro sebe ve studiu, jiný na koncertů. Transplants se nemusí žánrový omezovat. Můžou předělat cokoliv, od Run-D.M.C. až po Minor Threat.

V jakým stádiu teď album je?
Chceme to vydat jako dvě kolekce. Ta první by měla mít sedm songů. Snad se fanoušci dočkají někdy začátkem roku 2016. Ač ale nikdo nepočítá, že to bude projekt, který se umístí na vrcholu pomyslného žebříčku rockových hitů. Nějak to neřešíme, bereme to jako zábavu. Pořádáme takový Transplants úterky, kdy se vždycky sejdeme na tři nebo čtyři hodiny. Během tě doby uděláme klidný i dva covery. Je to ale hodně spontánní, nedomlouváme se dopředu, kdo co zahraje. Jsem rád, když to má děj, a Tim s Robem jsou na tom stejně. Můžeme si to dovolit, jsme zodpovědný muzikanti, víme, jak se nahrávají songy.

Mluvíte tady o oživení vinylů. Chystáte ale vydat třeba i EP?
Už jsme rozhodnutí vydat Haunted Cities na vinylu. Všichni členové Transplants mají jedno společně – mají rádi fyzický produkty, na který si můžete sáhnout. V posledních letech vychází všechno digitální, my chceme limitovanou vinylovou desku a klasický CD. Dokonce jsme uvažovali i o kazetách. Já sám jsem vyrostl na klasických albech, na který si ještě člověk mohl chytit. Teď si písničky stáhnete na iTunes, to není ono.

Když už se bavíme o nových albech, nesmíme zapomenout na Blink-182. Nahráváte?
Jasný, Mark s Mattem byli tady ve studio zrovna včera. V noci jsem pak dělal na svém sólovém albu. Pořád se něco děje, tady se čas nezastaví.

Jak se ti s novém členem kapely – Mattem Skibou – pracuje?
Musím říct, že je to skvělý. Matt přijde každý ráno s nějakým novém nápadem. Do toho se zapojím já s úplně jinými nápady, kluci mi totiž dávají možnost dělat věci jinak, po svém, třeba i trochu divný. Během pěti minut máme z jednoho nápadu něco úplně jiného, protože do toho přidám svoji část na bicích. Takhle to mezi námi teď funguje. Když jsme se ještě pokoušeli nahrávat s Tomem, měli jsme nějaký blok, nešlo to. S Mattem klidný zvládneme jeden song denní. Těko říct, co z toho vznikne. Double album, EP? Kdo vÚ. Teď jsme ve fázi, kdy si to opravdu všichni tři užíváme, je to pro nás zábava.

Tom z kapely opakovaný odešel. Máj názor je takový, že jsk sobí po mojí nehodný neměli vracet. To neštěstí nám asi otevřelo oči, uvědomili jsme si, že můžeme zmizet lusknutím prstu. Tom má tehdy už v nemocnici kontaktovat, ale já jsem nebyl schopný o ničem takovým přemýšlet. Ležel jsem na popáleninovém oddálení, bylo to šálení. Den před tím, co se mi to stalo, jsem hrál s DJ AMem, týden před tím jsem vystupoval na MTV Awards & Coachella, všechno bylo v pohodě. Nečekal jsem od Toma, že by se chtěl v Blink-182 vrátit na scénu. Když řekl, že se chce dát zase dohromady, napadlo má, že si díky mojí nehodě uvědomil, jak moc chce hrát a být Blink-182. Mýlil jsem se. Tenhle rok jsme měli hrát na Musink Festivalu. Byl to ná jediná letošní koncert. A Tom nám den před první zkouškou řekl, že konáš, že nechce být v Blink-182, že nechce nahrát album. Já i Mark jsme ale hrát chtěli. Přišel Matt, chvíli probíhaly zkoušky a bylo to perfektně, ten chlap prostě umí. Zanedlouho nám donesl nápady na čtyři nový songy. A fanoušci mu ukázali neuvěřitelnou podporu, když na našem koncertu v San Diegu křičeli „Ski-ba! Ski-ba!�

Už víte, kdy album vydáte?
Tohle zatím netušíme, nabídky nám přicházejí každý den. Odchod Toma v tomhle ohledu nic nezmínil.
Mark i já jsme celém srdcem Blink. Ale když má vidíte hrát třeba s Run the Jewels, je to jiný. Miluju svoje bicí. Miluju hraní na bicí. Když dělám pro Blink-182, mám cílem je neudělat žádnou chybu. Nezavrhuju žádný styl hudby, užívám si vše, i když hraju jen s přáteli. Miluju hraní, dělá má to rozumným. (smích) Je to moje droga.

Na jakých projektech teď ještě dělá?
Momentální vlastní na žádných, soustředím se na své sálová album. Přítí rok má ale pár nových věcí řeků. Mám song s Run the Jewels, který se jmenuje Forever. Na kytaru v nám hraje Omar z Antemasque. El-P z Run the Jewels je velký fanoušek Omara a Cedrica, takže domluva mezi nimi byla jednoduchý. Omar je, co se kytary týče, naprostý kouzelník. Dále mám song s Wiz Khalifa, taky s Yelawolfem. Ve většině uslyšíte moje live bicí. Kromě hraní mám rád i produkci. Nedávno jsem pomohl s bicími Prayers, zároveň jsem jim CD vydal pod mám LaSalle Records.

Kromě Antemasque, o kterých jsi už mluvil, chystá se na koncert nebo tour ještě s někým jiným?
Budu vystupovat se svém vlastním setlistem. Sestavuji si ho v rezidenci v Las Vegas, kde mám cocktail kit bicích a vedle něj počítač a mixpult. Takže stojím, hraju na bicí a zároveň dělám DJ. V listopadu má řeků několik vystoupení s Antemasque a myslím, že mám i něco domluvení s Run the Jewels.

Většinu času věnuješ nahrávání a produkování hudby. Má čas něco si i jen tak poslechnout?
V poslední době kritizuju snad všechno, co vytvořím. Napřu to, nahraju a potom to tři týdny poslouchám v autě. Co má ale nikdy nepřestane bavit, je At the Drive-In a The Mars Volta. Jsou to skvělý muzikanti. I kdybych na jejich albu nehrál, zněli by úžasný.

Na koncertech s Yelawolf používá hodně skládaných činelů (stacked cymbal). řekni nám o svých bicích něco víc.
Yelawolf je hip-hopová umělec. S nám potřebuju, abych činely rychle dozněly. Proto využívám tohle, když spolu vystupujeme. Snare je víc napnutí, tóny jsou taky trochu váš. S Antemasque je to úplně jiný, žádný rychlá doznávání, snare je naopak úplně dole. S Blink-182 mám bicí naladění asi někde uprostřed, taky žádný vysoká snare, ale ani příliš nízký zvuk. Máj drum kit se moc nemění. Někdy použiju něco extra, když cítím, že si to daný vystoupení řídí. Znamení to pro má větší komfort, mít bicí sestavu ze čtyř kusý. Mám radši menší kity a bubeníky, kteří to umí rozbalit s menším kitem, než bubeníky, okolo kterých stojí dvanáct činelů.

říkal jsi, že až zestárneš, rád si zahraješ i jazz. Má už teď možnost s někým si zajammovat?
Zatím vyhl�„m příležitost. Problém je v tom, že lidi ani nenapadne nabídnout mi něco jazzového, protože má takového neznají. Je to jako s Antemasque, taky si to nedokázali představit. Já ale vyrůstal na všech možných stylech, i na jazzu. A každou víc beru jako projekt, do kterého se ponořím a dělám v nám věci na sto procent.

Tvrdý, že jsi vystřízlivěl. Co to pro tebe znamení, v hudbě a v osobním životě?
Po letecký nehodě v roce 2008 jsem hodně kouřil trávu. Beru to jako přírodní víc, roste ze země. Později se u má vyskytl Barrettův syndrom (rakovinotvorný buňky v jícnu), vlivem nadměrného kouření. Bylo to varování, doktor mi řekl, že když okamžitý nepřestanu kouřit, nedostanu se z toho. A tak jsem přestal. Bylo to pro má hodně týká, přiznávám. Během let sice odešla jedna droga, ale přišla jiný. Teď už na sobí pracuju. Denní uběhnu pát mil. Byl jsem asi závislák s nejlepší kondicí na světě. (smích) Po tom neštěstí z roku 2008 se hodně věcí změnilo. Chtěl jsem být zdraví, zdraví jíst. Učil jsem se znovu nastoupit do letadla. Dřív jsem si klidný dal hrst prk”, zapil to drinkem a na to si zapálil jointa. Teď už si uvědomuju vrtkavost života. Nesnáím myšlenku, že bych opustil svoje děti. Stejný tak ale nesnáím látání. Nasednout do kovový trubky a letět pryč. Jsem trochu paranoidní, ano. Nelítám a neberu drogy už sedm let.

Zdědily po tobě tvoje děti nějaký geny?
Landon i Alabama jsou oba dva muzikanti, často spolu hrajeme. Landonovi to jde na bicích, taky je dobrá DJ. Alabama zase umí skvěle zpívat a hrát na piano. Bývají se mnou ve studiu, znají každý Antemasque song. Poslouchají stejnou hudbu jako já, to je super.
Já jsem měl jako malí rád Johnnyho Cashe, Bucka Owense, nebo třeba Willieho Nelsona. Má rodiče byli úžasný. Otec má rád jazz, třeba Chicka Corea. To on má naučil milovat tenhle styl. Když se podívám do minulosti, zdí se mi, že tehdy nebyla hudební scéna tak „rozmazan”. Teď v ná najdete mix úplně všeho, na co si jen vzpomeneme. Tím ale neříkám, že je to úpatní. Líbí se mi to.